Ve srovnání s okolním kopcovitým a lesnatým Nízkým Jeseníkem za řekou Opavou může působit Hlučínsko jednotvárně. I když to tak na první pohled nevypadá, je zdejší krajina poměrně proměnlivá a nabízí rozličné scenerie a zajímavá místa.
Rovinatější zemědělskou oblast s rozsáhlými lány polí, kterou lze projíždět alejemi ovocných i neovocných stromů, střídá směrem na východ zvlněná krajina s většími lesními celky. V údolí, kterým od západu k východu meandruje řeka Opava, se střídají lužní lesy, louky, pole, rybníky a vodní plochy vzniklé po těžbě štěrkopísku.
Tato krajina vděčí za svůj současný vzhled zalednění ve starších čtvrtohorách (500 až 120 tisíc let př. n. l.). Ledovec se posouval ze Skandinávie směrem na jih a s sebou transportoval velké množství materiálu. Na Hlučínsku po sobě zanechal vymodelovanou krajinu s typickými vlnami, písky, spraše, množství velkých bludných balvanů a menších kamenů (souvků).
První osady zde vznikaly již v pravěku, zpravidla při důležitých stezkách. Nepřetržitě
ovlivňuje lidská činnost zdejší krajinu od 13. století, kdy zde byla zakládána sídla. Velký podíl na vzhledu krajiny mají šlechtické rody, jež hospodařily na panstvích a ovlivňovaly podobu sídel, polí, luk či pastvin. Tehdy také vznikaly zcela nové krajinné prvky – hospodářsk
é dvory, rybníky, parky nebo aleje.
V jižní části území zanechala svou nesmazatelnou stopu dlouhá rybníkářská tradice sahající až do středověku. Východ Hlučínska pak od 18. století poznamenala těžba štěrkopísku a uhlí.
Zejména v druhé polovině 20. století při scelování pozemků znatelně utrpěla pestrá mozaika
polí, luk, pastvin, remízků, alejí a lesů. Vytvořením velkých lánů polí zmizelo mnoho hodnotných přírodních ploch a snížila se druhová pestrost. Přesto můžeme v krajině Hlučínska nacházet zajímavá místa.
Pro údolí, kterým teče řeka Opava, byly v minulosti charakteristické podmáčené
zrašelinělé louky přecházející v lužní lesy. Intenzivní zemědělské hospodaření, těžba štěrkopísku a zástavba je zejména v posledních sto letech velmi zásadně negativně ovlivnily.
Původní biotopy můžeme v současnosti obdivovat na území chráněném jako přírodní rezervace Koutské a Zábřežské louky, která je s téměř 200 hektary nejrozsáhlejší v okrese Opava.
Niva řeky Opavy je zde výrazně plochá s množstvím
kanálů, říčních ramen, mozaikou solitérních stromů a remízků. Územím protéká potok Štěpánka, který se vlévá do rybníka Nezmar. V bahnitých tůních roste kosatec žlutý, stulík žlutý nebo vzácná žebratka bahenní.
Na ostřicových loukách s psárkou luční, kohoutkem lučním, rdesnem hadím kořenem nebo tužebníkem jilmovým lze vzácně zahlédnout orchidej prstnatec májový, také hadilku obecnou, drobnou vrbu rozmarýnolistou nebo statný starček poříční.
Významný je výskyt modráska bahenního, závislého na hojném zastoupení živné rostliny krvavce totenu a početných koloniích lučních mravenců.
V podmáčených lesích, které nelze v jarním období projít suchou nohou, dominují vrby křehké, popelavé, ušaté, olše lepkavé nebo svídy obecné. Z bylin lze v lesích spatřit na jaře sasanku hajní, pryskyřníkovitou a prvosenku vyšší.
Jižně od Kozmic, v údolní nivě řeky Opavy, se nachází první soukromé chráněné území 
na Hlučínsku. Tento mimořádný počin v rámci České republiky vznikl za účelem záchrany a podpory lučních mokřadních druhů živočichů. V předešlých letech zde bylo vytvořeno nové přírodě blízké meandrující koryto potoka Přehyně a vybudováno několik desítek různě velkých vodních ploch a periodických tůní, z nichž některé v průběhu roku vysychají. Zdejší vodní plochy neslouží pro chov ryb, ale obojživelníkům a ptákům. Kosení luk se proto provádí až po vyhnízdění ptáků. 
Kozmické louky jsou jednou z posledních lokalit v České republice, kde mohou čejky chocholaté úspěšně hnízdit. Dále zde můžeme pozorovat další bahňáky – vodouše rudonohého, bekasinu otavní, kulíka říčního, pisíka obecného, vzácného břehouše černoocasého nebo vrubozobé – husu velkou, kachnu divokou, hohola severního, poláka chocholačku a další. Na louky zalétá za potravou čáp bílý i černý, volavka popelavá, volavka bílá nebo vzácný jeřáb popelavý. Lze spatřit také orla mořského, mnoho druhů obojživelníků, chráněné druhy motýlů modráska bahenního a ohniváčka černočárného.
V tůních roste chráněná žebratka bahenní, na loukách rozkvétají kohoutky luční, kakosty luční, vrbiny hajní, rdesna a další.
Pro návštěvníky je celoročně přístupná pozorovatelna, odkud mohou sledovat zvířata, aniž by je rušili. Vstup na louky je zakázán.
Landek je bezesporu jednou z nejzajímavějších lokalit nejen na Hlučínsku, nýbrž i v celorepublikovém měřítku.
V jižním svahu kopce (280 m n. m.) se nabízí ojedinělá příležitost pozorovat přímo na povrchu
odkryté uhelné sloje, které jsou jinak ukryty hluboko v podzemí. Za tento unikát můžeme být vděčni řece Odře, která erozí odhalila 1,5 km dlouhý profil vrstvy uhlí.
Toto místo se také pyšní nepřetržitým osídlením trvajícím více než 23 000 let. Ve starší době kamenné se zde nacházelo sídliště lovců mamutů, což dokládá také Landecká venuše nalezená v roce 1953. Zdejší pravěcí lidé poprvé v historii použili černé uhlí jako palivo, starší je pouze doklad spalování lignitu pravěkými lidmi v jižní Francii.
Ve středověku stálo na Landeku slovanské hradiště, poté významný hrad sloužící k ochraně hranic českého státu a obchodní stezky vedoucí podél toku řeky Odry. Na jeho místě nyní stojí rozhledna. Kopec je opředen mnoha pověstmi.
Landek byl také první lokalitou na Ostravsku, kde se černé uhlí již od roku 1782 dobývalo pro podnikatelské účely. Toto uhlí je vysoce kvalitní, používalo se zejména na výrobu koksu, v největších hloubkách se nachází kvalitní antracit.
Ve zdejším velmi cenném druhově bohatém lese najdeme více než 150 let staré buky a na strmých svazích zbytky původního pralesovitého porostu.
V lesích mezi Vřesinou a Píští se nachází přírodní rezervace, jejímž posláním je zachovat přirozené a přírodě blízké lesní porosty polonských a karpatských dubohabřin.
Díky předchozímu hospodaření má zdejší les „parkovitý“ charakter s mnoha starými a rozpadajícími se kmeny dubu letního, které vytvářejí četné dutiny, pukliny a úkryty pro dřevokazný hmyz, ptáky a netopýry. Podél lesní silnice na křižovatce cest naučné stezky se nachází torzo dubu letního, jehož stáří je odhadováno na 300 až 400 let. Je zde umístěn bludný balvan s německým nápisem Mechtilden Eiche (Mechtildin dub), který odkazuje na kněžnu Mechtildu Lichnovskou, pod jejíž panství les v minulosti spadal. Druhou upomínkou na tento šlechtický rod je dubová alej na okraji lesa, která tvořila hranici mezi panstvími.
Na jaře je zde možné sledovat koberce kvetoucích sasanek hajních. Vyskytuje se tu také ostřice chlupatá, pryšec mandloňovitý, lilie zlatohlavá nebo orchidej okrotice dlouholistá.
Na starých stromech roste řada dřevokazných hub, například trstnatec lupenitý. Stromy porůstají také různé druhy mechů, například paprutka nicí nebo játrovky kovanec plochý a struhatka zploštělá.
Dvě přírodní rezervace mezi Šilheřovicemi a Petřkovicemi představují prastaré, prosvětlené bučiny jako ukázku původních lesních porostů dříve typických pro Slezskou nížinu. Pralesní charakter lesa je místy velmi působivý, stromy zde přirozeně zmlazují a nejstarší jedinci mají až 250 let. Přirozený výskyt buku lesního v nadmořské výšce 227–250 m v těchto nízkých polohách je unikátní. Zároveň jde o nejstarší porosty bučin na Opavsku a Hlučínsku.
Mrtvé dřevo se zde stává součástí nekonečnéhokoloběhu látek. Svým rozkladem dodává energii mladým jedincům v podrostu a ty pak mohou úspěšněji prosperovat.
V bylinném patře převažuje ostřice třeslicovitá, pomístně ostřice chlupatá a brčál menší. Starý pralesovitý porost bučin je stanovištěm pro 400 druhů hub.
Černý les je rovněž domovem mnoha druhů hmyzu a dutinových ptáků. Ze šplhavců zde hnízdí datel černý, z měkkozobých holub doupňák a z pěvců lejsek bělokrký, brhlík lesní, šoupálek dlouhoprstý a další. Lze tu vidět i hnízdo čápa černého.
Přirozený smíšený les s prvky karpatské květeny se nachází v Hlučínské pahorkatině na nejvyšším bodě Hlučínska – Almině vrchu (315 m n. m.). Uchovává cenná společenstva charakteristická pro původní přírodě blízké lesní porosty na Hlučínsku. Právě proto zde byla vyhlášena v roce 1969 přírodní rezervace. Dnes patří Hněvošický háj mezi Evropsky významné lokality.
Díky pařezinovému hospodářství, kdy pařez po těžbě obrazí a vyrostou z něj velmi rychle nové kmeny, se zde daří udržet přírodě blízký různověký porost s rozvinutým keřovým patrem a nepravidelnými světlinami. Brzy na jaře využijí prosvětlený les v bylinném patře pásy sasanek, dymnivek a křivatců. U potoka kvetou plicníky a prvosenky, mokrýše a vzácné byliny hvězdnatec zubatý, ostřice hubená, zapalice pryskyřníkovitá, ostřice chlupatá, konvalinka vonná, kokořík vonný nebo vzácná lilie zlatohlavá. V Hněvošickém háji se nachází západní hranice rozšíření některých karpatských druhů rostlin.
Ve stromových dutinách hnízdí sýkory koňadry, modřinky, lejsci bělokrcí či šedí a řada dalších.
Také národní přírodní památka nacházející se v bývalé pískovně severozápadně od Kravař je úzce spojena s geologickým bohatstvím Hlučínska. Reprezentuje vytěžené pískovny, kterých bylo ve zdejších obcích a jejich okolí hned několik desítek, ne-li stovek. Odkryv je velmi významný svou polohou, jelikož zachycuje profil čelní náporové morény pevninského ledovce na jihozápadním okraji Hlučínské pahorkatiny.
Těžba písku zde odhalila ledovcové usazeniny z období sálského kontinentálního zalednění (500 až 120 tisíc let př. n. l.). Vrstvy písků a spraší (jílovitý prach) zde dosahují až šedesátimetrové mocnosti. Jsou v nich nepravidelně roztroušeny souvky (malé bludné balvany) hornin původem ze Skandinávie (křemen, severská žula, pazourek, biotitická rula) i hornin domácího původu (křemen, kulmská droba, ortorula a čedič).
Rybníky Štěpán a Poštovní leží v široké a ploché nivě řeky Opavy jižně od Hlučína. Jsou zvláště chráněnými územími v kategorii Evropsky významných lokalit. Představují jedny z přírodovědně nejcennějších rybníků s množstvím chráněných druhů rostlin a živočichů.
Rybník Štěpán má dnes již spíše charakter mokřadu. Je tvořen rozsáhlými porosty rákosin, prostoupenými 
plochami vysokých ostřic, které přecházejí v podmáčené psárkové a ovsíkové louky. Na hladině rybníka jsou hojné porosty vodních rostlin s kotvicí plovoucí, stulíkem žlutým a kapradinou nepukalkou plovoucí. Území je také jediným známým místem, kde v našem regionu roste původní leknín bělostný.
Zejména rybník Štěpán slouží díky svému mokřadnímu charakteru jako hnízdiště a důležitá tahová zastávka ptáků. Rákosiny a zarostlá hladina jsou stanovištěm pro 160 druhů ptáků, z toho je téměř devadesát hnízdících. Najdeme zde vzácné druhy, jako jsou například chřástal kropenatý, chřástal vodní, bukáček nejmenší, potápka roháč, potápka černokrká, lžičák pestrý, rákosníci a další.
Vyskytuje se zde řada druhů ryb (piskoř pruhovaný), obojživelníků, plazů (vzácně želva bahenní) a hmyzu, několik desítek druhů vážek, šídel, vodních brouků a na přilehlých loukách také motýl modrásek bahenní.
Jediné a poslední známé dochované teplomilné trávníky s řadou chráněných a ohrožených 
druhů rostlin a živočichů na celém Hlučínsku se nacházejí na svahu sádrovcového lomu u Kobeřic.
Ze vzácnějších druhů rostlin se zde vyskytuje záraza vyšší, divizna brunátná, jehlice rolní, černohlávek velkokvětý, mochna bílá, oman vrbolistý, hořec křížatý, hvězdnice chlumní, rozrazil klasnatý, rmen barvířský, z běžnějších pak vičenec ligrus, dobromysl obecná, šalvěj luční, tužebník obecný a další. Vedle běžných keřů tu rostou růže Sherardovy a galské.
Mozaikovité sečení a šetrná pastva smíšeným stádem ovcí a koz pomáhají udržovat druhovou pestrost, redukovat křoviny, zachovávat květnaté plochy, vytvářet obnažené a výhřevné plochy pro hmyz a ptáky. Díky tomu zde stále žije nejbohatší populace denních motýlů na Hlučínsku čítající až 32 druhů, jako jsou vzácný soumračník slézový, ohniváček černokřídlý, perleťovec malý, žluťásek čilimníkový, modrásek štírovníkový a další. Z brouků lze vidět zdobence či zlatohlávky nebo parazitickou majku. Z plazů se na lokalitě vyskytuje ještěrka obecná.
Zdejší pestrá druhová mozaika svědčí také ptákům. Můžeme tu spatřit například strnada lučního, ťuhýka obecného, bramborníčka černohlavého, koroptev polní a další.
Při návštěvě lokality je nutné respektovat zdejší způsob hospodaření a nechodit do ohrad v době, kdy probíhá pastva ovcí.
Na okraji lesa, v parcích, u cest či v zahradách najdeme památné stromy evidované Ústředním 
seznamu ochrany přírody.
V obcích a městech na Hlučínsku bylo takto vyhlášeno třináct stromů různých druhů. Nejvíce jich najdeme v Hlučíně a jeho okolí – Buk u městského parku, Javor u Domu dětí a mládeže v Hlučíně, Buk lesní v parčíku u polikliniky a Lípu u Krömerova mlýna v Jasénkách.
Majestátný Struhalův dub roste na jihovýchodním okraji lesa Cikánský důl u staré kupecké cesty severně od Bohuslavic. Měří 27 m a má obvod kmene 660 cm. Jeho stáří se odhaduje na více než 400 let a přízvisko získal podle majitele přilehlých polí. Na kmeni je umístěn obrázek Panny Marie.
Lípy a duby tvoří největší podíl mezi památnými stromy, což dokládá Lípa u fary v Kravařích, Janova lípa v Ludgeřovicích, Lípa velkolistá u Sýkorů v Dobroslavicích, Dominikův dub v Bohuslavicích nebo Dub v lese Sedliska u Závady.
U hájenky v Šilheřovicích se skrývá málo známý tisovec dvouřadý, pocházející z jihu Severní Ameriky. Cizokrajný původ má také Metasekvoj čínská rostoucí v zahradě v Oldřišově.
Svátek má Radka
Zítra má svátek Jolana
Letecký pohled na Kostel Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích
Spolupracujeme
